Fanoušci metalového easy listeningu a posmutnělé severské melancholie zároveň jsou bezpochyby již několik posledních týdnů ve střehu. Třetí album finských GHOST BRIGADE totiž rozhodně patřilo mezi ty více očekávané nahrávky letošního nepříliš horkého léta. To jakoby tak symbolicky své po většinu času chladné počasí přizpůsobilo náladám, jež nabízely i předchozí dvě desky této (stále) nadějné pětice. Ta letošní se drží již zaběhnutého vzorce a co se týče nabídky emocí, přichází s očekávanou nadílkou.

Dosavadní tvorba této jistě pozoruhodné skupiny však i přes chválihodný počet příjemných hitů a celkově líbivě se poslouchající hudbu nedokázala nabídnout poslech s přívlastkem trvalý. S podobným problém se s největší pravděpodobností bude potýkat i „Until Fear No Longer Defines Us“. Přitom je opět albem, kde nic nechybí a ani naopak nepřebývá. Jeho jednotlivé položky tvoří kompaktní směs lehce zapamatovatelných a chytlavých písní, které kromě těchto atributů spojuje ještě inklinace k místy plíživé, jindy zase přímočařejší melancholii tak, jak to už po léta předvádějí například matadoři KATATONIA ze sousedního Švédska.

O bohaté inspirační studnici, ze které čerpali GHOST BRIGADE jste se už mohli dočíst i v recenzích jejich předchozích děl. Na tomto místě se sluší doplnit, že jejich kompoziční přístup snese srovnání s dalším Švédy CULT OF LUNA anebo i s krajany CALLISTO. U těch druhých jmenovaných byl viděl paralelu v aspiraci organicky spojovat výbušné metalové nájezdy a uvolněné pasáže vyplněné čistými a podmanivými vokály. Manne Ikonen na to má se svým hlasem dostatek schopností. Nechybí mu přirozenost ani jistota, přičemž většinu zpěvných pasáží lze v jeho podání nazvat lahůdkovými.

Na první explozi jeho hlasivek nás sice nechá chvíli čekat, ale když to po úvodní akustické „In The Woods“ s nepopíratelným závanem grunge, naplno rozbalí v refrénu následující „Clawmaster“, je to bezpochyby radost poslouchat. Její úderné střední tempo doprovázené obhroublým řevem upomene právě výše jmenované CULT OF LUNA, ale podobné momenty z tvorby Finů postupně mizí, aby přenechávaly prostor vzdušnějším a zpěvnějším plochám. V těch to skupině šlapě bez chybičky a není pochyb o tom, že ani při přípravě materiálu na letošní album nechyběl dostatek dobrých nápadů.

V tom však zároveň spatřuji i svízel nahrávky. Finové ve schopnosti složit hitové a vkusné písně žánrově oscilující v širokém příhraničním pásmu mezi rockem a metalem však stále nedokáží najít skulinku, kterou by pronikli hlouběji pod povrch. Nedá se sice říci, že bych jejich hudba byla zcela povrchní, na to totiž nabízí až příliš mnoho emocionálních prožitků, ale stále jí chybí silnější charisma, možná i uvěřitelnost a v každém případě větší schopnost pohltit posluchače a poskytnout mu dlouhodobější zážitek.

Ještě je příliš brzy na soudy ohledem trvanlivosti třetího alba GHOST BRIGADE, ale podle všeho ani ono nebude představovat záležitost, ke které se bude většina posluchačů za několik let vracet. Náznaky změny zde však jsou. Nádhernou pomalou píseň „Grain“ lze za takové považovat. Procítěný refrén a emoční palba do plných z ní činí jednu z nejzdařilejších skladeb této finské skupiny. Tudy by to rozhodně mohlo jít.

I navzdory této vyzdvihované písni lze o desce hovořit jako o vyrovnané a promyšlené kolekci od skupiny, která svým pohledem na věc pomáhá rozvlnit stojaté žánrové vody. Její hudba postupně dospívá, což lze jednoznačně považovat za pozitivum. Na příštím albu se však už bude definitivně lámat chleba a doba hájení tak nenávratně skončí.